CZ | EN

The Voice Reached Us Through the Floor, but the Words Themselves Were Lost
2009 - 2010


15 fotografií
Inkjet tisk
Variabilní rozměry
 

Tyto fotografie spojují dvě místa, dvě osoby nacházející se ve dvou zemích, a vytváří
jeden celekPodobně jako selektivita paměti ovšem každá fotografie existuje nezávisle
na těch ostatních, či vedle nichKaždá vypráví svůj vlastní příběhVznikají
mnohovrstevné, navzájem se překrývající příběhy vycházejícíosobních vzpomínek,
které jsou od sebe vzdálenéčase anebo prostorustrukturální obrazce forem,
výmluvné vztahy mezi většími fragmenty paměti či úseky mého životaVzpomínky
na domovdobě revoluce se odrážíprostředí, které se nachází daleko od něj.

Moje fotografie převádějí city do obrazové podoby. Ale jak jinaknám mohou fotografie
vůbec promlouvat, než prostřednictvím ticha? Tím, že si znovu představuji okamžiky
vlastní minulosti a vkládám je do přítomnosti, filtruji zážitky, vzpomínky a snění
prostřednictvím procesu, ve kterém dochází ke ztělesnění paměti. Tato práce se 
odehrává tam, kde se prolíná skutečnéimaginárním, pravdafikcí, na rozhraní
nesepsaných příběhů, kteréspojujímou minulostí, mou rodinou, a vytváří širší
vztahymým okolím.



Někdy mám sny o své babičce. Stejně jako u jiných věcíminulosti,
které se samovolně vrací a nečekaně přistávajípřítomnosti, v mém
snu oživují a zároveň se časově smršt’ují poslední týdny jejího života
a pocity tehdy i nyní

Dnes, o deset let později, si snadněji vybavuji a chápu ten pohled
jejích očích, když mě z okna své ložnice pozorovala, jak jsem
odcházela do školy. Byla melancholická, zžíral pocit nastávající
ztráty a marnosti.

Dívám se přes rameno a vidím její tvář, jak nahledí přes okenní
sklo. Tento rituál se opakuje den co den, její oči tlumočí poslední
rozloučení, až jednoho rána moje babička umřeočima otevřenýma
dokořán, ústy bez dechu, v tichosti. Její korpulentní přítomnost, tak
tělesně impozantníživotě, jak pouze těla matek dokáží být, odporuje
totální nehybnosti a klidu. Něžně, bázlivě zavírám její oční víčka.“

text